R. 1894.

začala nová akce. Zrušením bouracího reversu pevnosti Olomoucké v r. 1882, o němž již v předu byla zmínka, vyvinul se kolem Olomouce neobyčejný stavební ruch. Mezi nádražím z jedné a dómským kostelem a kostelem sv. Kateřiny z druhé strany až do té doby nic se nestavělo. V těch místech bylo mnoho dolin a prohlubin se stojící vodou, v níž žáby v létě provozovaly své večerní koncerty. Proto se té čtvrti Hodolanského katastru říkalo „žabí škrk“, německy „Froschinsel“. Na této čtvrti začalo se po roce 1887 horlivě stavět a v několika letech vznikla tam nová čtvrť s dvoupatrovými domy, jíž říkávalo se Nové Hodolany na rozdíl od Starých Hodolan východně od nádraží položených s přízemními domky. Obyvatelstvo těch Nových Hodolan hřbitovem i duchovní správou patřilo k Holici. Přirozeně že touha po vlastním hřbitově, kostele a samostatné duchovní správě vzrůstala. Občan Hodolanský, František Pospíšil, majitel realit měl tenkrát dva veliké jednopatrové domy činžovní s nezastavěným pozemkem mezi nimi. Začátkem roku 1894 poslal tři důvěrníky na faru do Holice se vzkazem, že míní na onom pozemku vlastním nákladem postaviti nový kostel. Byl stižen delší dobu oční nemocí, skoro úplně byl slepý. Stav jeho dle přípisu z 1. února 1894 zaslaného faráři Holickému, valně se zlepšil, takže si předsevzal splniti slib, který v nemoci učinil, totiž postaviti kostel s farou. Všecky výlohy, které tím vzniknou chtěl hraditi ze svého a z milodarů, které by mu případně poskytli. Toť krátký obsah jeho dopisu. Dne 3. února navštívil Holický farář Pospíšila v Hodolanech, chválil jeho úmysl, ale také po něm žádal vyplnění jistých podmínek: 1) že smíří se se svou ženou, s kterou nežil tenkrát, 2) že postaví kostel, který by poměrům i obyvatelstvu úplně vyhovoval, 3) že předloží plány ku schválení politickým i církevním úřadům a hlavně 4) že podepíše vyjádření, ve kterém zaručí se svým jměním, že dílo započaté také dokončí. Vyjádření, které u Pospíšila před svědky sepsáno a od něho i svědků podepsáno bylo zní doslovně takto:

Duchovní správa

Hodolany snad od svého založení jež duchovní správou náležely ke kostelu Panny Marie v Olomouci. Nacházel se západně od arcibiskupské residence asi 400 kroků vzdálen od hlavního vchodu do této residence. Na místě, kde kostel stál, je teď budova v níž umístěna okresní politická správa. Ještě do dneška vedlejší ulice směřující k portálu arcibiskupské residence má dle kostela jméno „mariánská ulice“. Mimo Hodolany náležely k onomu kostelu také Bělidla, Chválkovice, Droždín, Týneček. Černovír a Hejčín. Kostel Panny Marie byl 31. prosince 1781 odsvěcen, ve vojenské skladiště přeměněn a konečně v červenci 1839 úplně zbořen. Kostel ten byl dosti veliký. Byl 50 kroků dlouhý a 30 kroků široký. Krátký čas od r. 1781 až do roku 1784 přifařeny byly pak Hodolany ke kostelu sv. Michala v Olomouci. V r. 1784 Hodolany „sub erectione et dislocatione novarum parochiarum et capelaniarum ad mandatum Josefi II. Imperatoris“ přifařeny ke kostelu v Holici, kamž také r. 1785 nově založená osada Rolsberk přifařena byla. Celých sto let to trvalo než Hodolanští začali pomýšlet na stavbu vlastního kostela a založení samostatné duchovní správy v Hodolanech. Podnět k tomu zavdala nutná stavba kostela nového v Holici, na níž přispívati dle zákona všecky přifařené obce měly. Starý kostel Holický r. 1885 byl již v tak ubohém stavu, že hrozil sesutím. Proto tehdejší nový farář, Karel Schubert, žádal koncem roku 1885 o povolení stavby nového kostela. Vznikla hned v Hodolanech myšlenka postaviti svůj vlastní kostel. Bylo to tedy asi r. 1880 a příštích letech r. 1885 po příchodu nového faráře do Holice, kdy Hodolanští, aby se vyhnuli povinnosti přispívati na stavbu kostela Holického, poprvé na stavbu kostela v Hodolanech pomýšleli. Za tím účelem podali r. 1886 a sice 3. dubna pod číslem 193 žádost k zemskému výboru v Brně, aby směli na stavbu kostela a fary užíti část svého kmenového jmění. Žádost byla přípisem zemského výboru ze dne 8. května 1886, čís. 11.814 příznivě vyřízena. Doslovný opis toho přípisu zní:

Každý člověk rád čte o tom, co stalo se v obci, v níž žije, ať jsou to události radostné neb žalostné. Proto leckoho bude zajímati z našich potomků i to, co se stalo se v minulosti v Hodolanech. Dějiny Hodolan, které jsou tak blízko Olomouce, v mnohém ještě dotýkají se Olomouce. Všechny radostné i smutné události, které stihly Olomouc, prožili také i Hodolany. Proto chce-li čtenář této knihy znáti lépe osudy Hodolan, ať si prostuduje kterékoliv dějiny Olomouce. Zde uvádím jen to nejdůležitější, co se Hodolan samých dotýká.