Pamětní kniha farnosti Hodolanské – úvod

Každý člověk rád čte o tom, co stalo se v obci, v níž žije, ať jsou to události radostné neb žalostné. Proto leckoho bude zajímati z našich potomků i to, co se stalo se v minulosti v Hodolanech. Dějiny Hodolan, které jsou tak blízko Olomouce, v mnohém ještě dotýkají se Olomouce. Všechny radostné i smutné události, které stihly Olomouc, prožili také i Hodolany. Proto chce-li čtenář této knihy znáti lépe osudy Hodolan, ať si prostuduje kterékoliv dějiny Olomouce. Zde uvádím jen to nejdůležitější, co se Hodolan samých dotýká.

Hodolany připomínají se poprvé r. 1228, kdy král Přemysl Otakar I. poručil Olomouckému rychtáři, aby usedlé v Hodolanech a Lazcích soudil dle práva slovanského knížetem Vladislavem městu propůjčeného a ne dle práva německého (magdeburského).

V listinách 13. a 14. století uvádí se pod jménem Hodinan, Hodynan a sběratel listin moravských Boček v listinách píše Odolany. Hodolany v té době byly malou vesnicí a patřily až na pět usedlostí olomoucké kapitole. Biskup Bruno r. 1285 věnoval je ještě s jinými třemi vesnicemi k požitkům čtyř nově založených míst kanovnických. Pouze čísla 21, 48, 49, 50 a 51 tvořila majetek města Olomouce. Mezi těmito pěti usedlostmi byly dvě usedlosti veliké, utvořeného ze zrušeného městského dvora. Tento městský dvůr nacházel se proti nynější Staré Vísce u cís. silnice. Majitelé dvou z něho utvořených usedlostí jsou nyní pokrývač Popelka a pan Fischl z Bělidel. Teprve za Marie Terezie, když z Olomouce dělala se pevnost, obyvatelé Hodolan byli nuceni část své vesnice zbořiti a nové domy stavěti východně od Olomouce a to asi dva kilometry od pravého břehu řeky Moravy. Při tom přesídlení pozbyla vesnice mnoho svých pozemků. Mělať vesnice v tehdejší době mnoho pozemků. Ještě v roce 1887 měly Hodolany veškerých pozemků 1950 měřic nebo 372 hektarů.

Se svými majiteli (kapitulou a městem Olomoucem) sdílely Hodolany další své osudy. Mezi oběma majiteli docházelo často ke sporům o volný nálev piva a vína. Když stavěna pevnost Olomoucká a Olomoucké nádraží, mnoho Hodolanských pozemků k tomu rozprodáno. První vlak přijel do Olomouce v neděli dne 17. října 1841 a byl s velkou nedočkavostí očekáván na celé cestě od Uher. Hradiště, odkudž byl vypraven až do Olomouce. Lokomotiva jeho nesla jméno „Olomucia“. Podotýkám k tomu, že církevní obřad při zahájení jízdy vykonal z příčiny náhlého onemocnění arcibiskupa Olomouckého, brněnský biskup hrabě Schaffgosche. (konec strany 1)

K Hodolanům na novém místě postaveným, těsně přiléhala osada Ralsberk, později, totiž v r. 1785, založena tehdejším kanovníkem rytířem Josefem z Rolsberku, jenž byl tenkrát uživatelem Hodolan. Za tím účelem rozkouskoval kapitolní dvůr a na jeho pozemcích tuto osadu založil. Jedna část Rolsberku stavěna jižně od Hodolan směrem k Holici a druhá část směrem ke Klášternímu Hradisku. Hodolany byly uprostřed obou částí Rolsberku. Pozemky z rozparcelovaného dvora rozděleny mezi 28 rodin, výhradně německých, z nichž některé po 14, jiné po 7 měřicích obdržely. Živel německý postupem času na Rolsberku úplně zanikl. Co se týče obecní samosprávy byl Rolsberk přidělen k Hodolanům s výhradou prvního radního. Obecní jiné spravovali si sami až do r. 1901, kdy spojeny Hodolany s Rolsberkem v jednu obec. Měly název „Hodolany – Rolsberk“. Když císařským patentem z listopadu 1913 povýšeny Hodolany na město, nařízeno, že přídavek Rolsberk nesmí se již úředně užívat. Roku 1919 přivtěleny Hodolany ještě s jinými samostatnými dvanácti obcemi kolem Olomouce se nacházejícími k Olomouci a utvořen tak Veliký Olomouc. Tak vlastně Hodolany jako samostatný celek zanikly, ač tvořily do r. 1919 velikou samostatnou obec.
Začal v nich od r. 1887 neobyčejný stavební ruch. V roce 1887 zrušen byl totiž takzv. bourací revers pevnosti Olomoucké.Tímto reversem velice trpěly všechny okolní vesnice v blízkosti Olomouce. Žádný nesměl v těchto obcích ani krmník stavěti ani nějaké úpravy ve stavbách svých prováděti bez povolení ženijního ředitelství. Kdo stavěl musil si nechati líbit v gruntovní knize poznámku, že přivoluje k tomu, by v případě války jeho budova třeba celá byla zbořena, bude-li toho k válečným účelům potřebí. Nároky na náhradu byly nepatrny nebo žádny. Po zrušení bouracího reversu začaly Hodolany vzrůstat přímo po amerikánsku. Jak vzrůstaly, ukazují tyto číslice:

Nepatrný přírůstek v r. 1921 vysvětluje se tím, že se mnoho lidí za světové (konec strany 2)

války a po ní pro nesmírnou drahotu a nedostatek potravin z Hodolan vystěhovalo na venkov. Potraviny ve městech nebyly skoro žádné. Lidé ve frontách stávali u obchodů s masem, mlékem, moukou a chlebem, často celé hodiny čekali a přece nic nedostali. Všechno k jídlu vydávalo se na lístky a váženo bylo na gramy a nestačilo k ukojení hladu. Potraviny byly velmi falšovány. Do chleba mlely se kaštany, bob, sláma i dřevo. Není proto divu, že kdo mohl, raději v té smutné době odstěhoval se na venkov, kdež bylo přece snadnější a snesitelnější živobytí než ve městech a jejich perifériích. Mimo to ve válečných letech, kdy byly spousty mužů na frontách válečných a málo svateb narodili se lidé velmi málo. Po válce světové vrátivší se mužové šli povětšině za svými rodinami na venkov a ve válce zahynulo příslušníků Hodolanských 140. Tím vším se dá vysvětliti, že obyvatelstvo od roku 1921, kdy bylo sčítání lidu, nepřibylo víc než 3 %, v dřívějším desetiletí 34 %.

Na tomto místě chci se také zmíniti krátce o poměrech, které nastaly v Hodolanech vypovězením světové války. Když vypovězením války Srbsku, dne 31. července 1914 vyhlášena byla všeobecná mobilisace právě o 4 hodinách odpoledne, již za hodinu přijížděly vlaky s prvními reservisty. Počet jejich rostl každou hodinu. Na venkově ohlašována mobilisace bubnem i v nočních hodinách. V Hodolanech již 1. srpna bylo vojáků reservistů tolik, že si nemohli ani vyhýbat. Nemajíce dostatek místa v kasárnách a veřejných budovách, nocovali pod širým nebem. Kanceláře vojenské nestačily zapisovat hlásící se reservisty. Nečekaly vojenské úřady takovou ochotu k nastoupení služby. Dokud nebyl voják zapsán, nedostával menáže a neměl-li ani peněz ani jídla z domova, strádal krutě několik dní, než byl konečně k vojenskému tělesu zařazen. Jen tři dny po mobilisaci přijímaly vlaky civilní obyvatelstvo a pak úplně zastavena doprava civilů. Teprve po několika dnech začaly přijímati vlaky i civilní obyvatelstvo, ale jen na hlavních tratích a jen jednou za den. V Hodolanech nebylo v několika dnech již možno ani potraviny koupit. Všechno snědli vojáci. U vojenské správy zavládl také veliký strach kvůli vyzvědačům. Pěší, byciklisti, povozy a hlavně automobily byli na všech křižovatkách zastavováni, aby se legitimovali. Mosty železniční byly bedlivě vojáky střeženy. Vlaky jezdily sotva s 30 procentní rychlostí. Taková byla obava před vyzvědači. Asi za týden po vyhlášení mobilisace první transporty vojáků, jsouce vším potřebným na cestu opatřeny, (konec strany 3)

odjížděly z Hodolan na ruskou frontu. Hodolany byly tím hodně odlidněny a mnohých obtíží s vojáky zbaveny.

Hned zařízen byl komitét na zařízení výpomocné nemocnice v Hodolanské sokolovně, kde všechno pro raněné budoucí vojáky s velkou pečlivostí přichystáno. Pořádány od lékařů kursy o obvazování a ošetřování nemocných. Tato nemocnice vůbec nedostala žádných vojáků, protože byly po celou dobu války velká obava, nastanou-li epidemické nemoci, že zastihnou nejvíc Hodolany. Brzy nastaly Hodolanům nové smutné časy. Rusové mající velké zkušenosti z války ruskojaponské ve všech srážkách s vojskem rakouským vítězili a nutili tak k ústupu.

Začátkem října 1914 začaly se valit do Hodolan veliké zástupy uprchlíků z východní Haliče. Jejich počet, pokud se ubytovali v Hodolanech, dostoupil v několika dnech čísla čtyř tisíc. Zůstali v Hodolanech od října 1914 do července 1915, kdy zase byli Rusové z Haliče vypuzeni. Pro jejich školní děti vykázány pro vyučování tři místnosti.Tři polští učitelé obstarávali v těchto třech třídách vyučování. Náboženství vyučoval uprchlý kněz Sapecký, kanovník ze Sedziszówa, který taktéž v Hodolanském kostele pro uprchlíky bohoslužby míval. Jiný uprchlý kněz Josef Maseymowicz, řecko-katolický ženatý farář z Liskowatze, okres Dobromil 23. listopadu 1914 také zemřel v mladém poměrně věku 45 let v Hodolanech. Pohřben je na hřbitově Hodolanském.

Když za světové války nastaly boje v Itálii dostaly Hodolany nové uprchlíky z jižních Tyrol, kterých bylo také několik set. Protože Olomouc spoustou vojska umístěného v kasárnách, školách, vojenských budovách a dřevěných barácích, kteréžto baráky tvořily samy veliké město, za války byl neobyčejně zalidněn, stoupal postupem války i v Hodolanech víc a více nedostatek potravin. Denně chodívali vojáci celí otrhaní po Hodolanech a žebrali chléb. Stravu dostávali od eráru velmi špatnou a málo. Pro civilní obyvatelstvo vydávaly se potraviny všechny na lístky. Těmto lístkům říkalo se podle toho, nač byly vydány, masenky, mléčenky, kávenky, tučenky, moučenky, chlebenky, cukřenky, zemáčenky atd. Rozumí se samo sebou, že potraviny i na lístky vydávané musil každý platit. I nápoje byly odměřovány. Pro jednu osobu určeno na posezení v hostinci půl litru piva, přes ulici celý litr. Od února 1917 vydával se i petrolej na lístky a od listopadu 1917 i uhlí. Za- (konec strany 4)

vedeny od státu týdně tři bezmasé dny: pondělí, středa a pátek a jeden beztukový, totiž sobota. Lístky na potraviny vydávány na legitimaci od tak zvaných tukových komisí. Na jednu osobu vydávalo se týdně z počátku 2,40 kg, později již jen 2 kg, ještě něco později 1,40 kg a konečně pouze 1 kg týdně. Rolníkům byly hned po žních všechny zásoby zabaveny od státu a za maximální cenu odebrány. Každý musil se přiznat, co má na svých polích naseto a z každého hektaru musil určité množství eráru reservovat. Tak jen tomu, kdo měl velmi dobrou úrodu, něco zůstalo nad to, co směl pro svou rodinu dle nařízení spotřebovat. Těžce pracujícím osobám rolnickým bylo ponecháno pro den 360 g mouky, lehce pracujícím jen 300 g pro den. Přitom směl jen jednu třetinu své rodiny počítati mezi těžce pracující. Bylo i rolníkům za takových okolností těžko něco soukromníkům odprodat. A odprodali-li, žádali zpravidla o lichvářské ceny. Mnozí ani peníze papírové nechtěli, jen zlaté a stříbrné předměty, plátno, látky a jiné předměty výměnou přijímali od železničních zřízenců Hodolanských, hlavně uhlí za potraviny vyměňovali. Nastal tenkrát nedostatek nejen v potravinách, ale ve všem, co člověk potřebuje. Látky a plátno konečně zhotovováno i z papíru a kopřiv. Chléb prodával se posléze tak černý jako perník, neboť mlynáři museli mouku vymílat na 85 %. Chlebová mouka míchána byla ze 40 % režné a 20 % kukuřičné mouky. Do chleba mlety konečně všelijaké věci i bob rozemletý přidáván. Rolníkům zabaveny i zemáky, dobytek i výrobky mléčné a prodávány v ustanovených obchodech a to jen za lístky. Pro jedno prase směl si rolník nechat jen 125 dkg zemáků denně a pro jednoho koně ½ kg ovsa. Všechno muselo býti odváděno pod velikými pokutami a beznáhradným zabavením zatajených zásob státu. Mnoho tak obilí pokaženo, protože lidé skrývali to do hnoje, do sklepů, do dříví nebo zazdívali to. Bílou mouku dostávali pouze nemocní v lékárnách na poukázku od lékaře. U mlékáren a řezníků byly často bitky mezi ženskými žádajícími mléko neb maso nebo tuky. Často již po půlnoci stavěly se ženy u řezníků a mlékáren do front, aby přišly na řadu a něco mohly koupit, když ráno obchod se otevřel. Kvůli ušetření tuků zakázáno ve třetím roce války r. 1916 pod pokutou 500 Korun nebo měsíčním vězením rozsvítiti svíci na hrobě a všech svatých. Aby se co nejvíce na potravinách ušetřilo, zavedena v posledních letech válečných v Hodolanech tak zvaná válečná kuchyně, kde mnoho set lidí denně se stravovalo. Dětem dávána strava ve školní budově, ponejvíce kakao.(konec strany 5)

Okresní hejtmanství v Olomouci přičiňovalo se velice, aby zásobování Hodolan potravinami nikdy nevázlo; byla velká obava, že revoluce z hladu by měla nejlepší půdu právě v Hodolanech. Ovšem ani Hodolany nebyly ušetřeny rekvisice obilí, mědi, cínu, mosazi, zvonů, varhanových píšťal a jiných předmětů, jejichž materiálu se dalo použíti k výrobě různé válečné munice. Všechny Hodolanské továrny byly ve dne v noci v permanenci a sta děvčat a žen bylo v nich zaměstnáno při výrobě nábojů, zbraní nebo sušení zeleniny pro vojsko i civilní obyvatelstvo. Občané Hodolanští byli také všemi možnými způsoby donucováni k upisování válečných půjček. Mimo soukromníky bylo nařízeno obci samé vypsati čtyři sta tisíc korun válečné půjčky. Celé řady lidí octly se v té době ve vyšetřování proto, že něco řekli nepříznivého o válce. Také i pisatel těchto řádků (P. Hradečný), když o svátku nanebevzetí Panny Marie 1914 rozebíral z písně mariánské při kázání slova: shlédni, ó milostivá Panno, jaké nebezpečenství nás smutné ze všech stran svírá, octl se u soudu, protože strašil lidi následky války. Byl osvobozen, protože žádný ze svědků proti němu svědčících na kázání tom naštěstí nebyl. Podobně učitel Petřek, protože nedosti opatrně počínal si při vyšetřování žáků ve škole. Našel se totiž letáček psaný rondovým písmem. Bylo nařízeno nenápadně nechat psáti žáky ve škole, aby se přišlo na stopu tomu, kdo onen letáček psal, v němž se chválí Rusové. Učitel Petřek z neopatrnosti řekl ve své třídě něco o tom letáčku, aby každý hned ho odevzdal, kdyby snad ho našel. Za to sám by býval brzy odsouzen, protože žáci jeho třídy mohli při psaní písmo změnit, aby nebyli polapeni. Také muž Přikryl a jiní byli vyšetřováni. Každý toužil po vysvobození z těch již nesnesitelných válečných poměrů, které pociťovány byly zvláště ve městech s vojenskou posádkou a v okolí, tedy i v Hodolanech. Konečně v říjnu 1918 na konci měsíce nastal netušený obrat na všech válečných frontách a všeobecný nepořádek a rozklad mezi armádou. Kde dřív hnáni byli vojáci dopředu k útokům na nepřítele, nikdo se nestavěl proti tomu, když začali odcházet z fronty a ze svých pozic a každý odcházel na bezpečnější místa a nejsa nijak zastavován ubíral se k domovu. Když vojáci již sta kilometrů byli vzdáleni od bojiště, dovídali se ku svému radostnému úžasu, že jich nikdo kvůli deserci stíhat nebude, že vlastně válka již je skončena a samo sebou již marasmem vzala za své. Kdysi již přicházeli k domovu, slyšeli, že dnem 28. října 1918 stali jsme se úplně svobodnými a na Rakousku nezávislými. (konec strany 6)

Tuto část přepsala paní Marie Šafářová
Chcete se zapojit a s přepisováním kroniky Hodolanské farnosti nám pomoci? Dejte nám vědět.