R. 1907.
Oltář hlavní mramorový bez pozadí, které mělo býti zakoupeno jinými dobrodinci a ne *záložnou v měsíci lednu postaven a brzy na to kolem oltáře zřízena dlažba darovaná cementárnou firmy Hrůza, Rosenberk z Hodolan. Tím se vysvětluje, že přízemní stupeň oltáře je poněkud slabší než oba stupně nad ním. Nacházíť se poněkud pod dlažbou. Stanovy kostelní jednoty schváleny místodržitelstvím dne 9. února 1907 čís. 6783. Ustavující valná hromada konána za velké účasti v prázdném kostele Hodolanském v neděli provodní 7. dubna 1907. Výbor zvolen a v něm pokladníkem a jednatelem pisatel těchto pamětí, Jan Hradečný, který prvním lednem 1907 (konec strany 17) stal se katechetou na chlap. měšťanské škole. Aby peníze kostelní jednoty nikdy nepřišly na účely než kostelní, vyhrazeno stanovami, že předsedou jednoty bude vždy Holický farář. Tak přešla záležitost kostela do nové správy. Začátek byl pro mne skutečně velice těžký. Bylť v Hodolanech nedostatek bytů. Jsa kaplanem Holickým již od roku 1902, chodil jsem jako dřív z Holice, kdež jsem na faře dále bydlel. Nejvíc snad záleželo vdově po Františku Pospíšilovi, paní Adéle Pospíšilové na tom, aby služby Boží konečně konaly se v Hodolanech. Byla to žena opravdu zbožná a mnoho trpkých chvil prožila, když viděla, že dílo jejího muže tak pomálu jde kupředu. Ta se nade mnou smilovala a donutila jednoho svého nájemníka, by se vystěhoval a byt pro mne nachystala. To byla jediná výhoda, že jsem měl byt vedle kostela. V kostele však ničeho ještě nebylo. Dne 11. dubna nastěhoval jsem se do Hodolan, abych aspoň nejdůležitější mohl v kostele pořídit čeho bylo třeba ke konání bohoslužeb. Ale ještě celé tři týdny chodil jsem do Holice denně sloužit mši svaté. Ženy Hodolanské byly velice nedočkavy, důrazně žádaly bohoslužby nejen ode mne ale i na obecním úřadě. Tajemník konečně jim prohlásil, že já musím napřed žádat obecní výbor, zda mne do kostela pustí. Mám za to, že to ani upřímně nemyslil, ovšem obecní výbor byl by i toho zákazu schopen. Abych ukázal, že nejsem na obecním výboře závislým, ohlásil jsem několika ženám 3. května, v pátek, že zítra začnu se službami Božími. Ty již to roznesly. V sobotu, 4. května, maje delegaci k požehnání kostela, ač byl všední den benediktoval jsem kostel u přítomnosti malého hloučku žen a hned jsem v něm první mši s. sloužil. A od toho dne již denně. Dověděl jsem se, že lidé reptali, že to začalo tak neslavně, ale byl jsem výrokem tajemníkovým a reptáním proti mně již roztrpčen. Nikdo se o zařízení kostela nestaral, ale poroučeti chtěli, myslíce si, že věci potřebné ke službám Božím samy se v kostele objeví. Hned z počátku měl jsem obtíže s výborem jednoty veliké. V Hodolanském kostele bude i špatné dobrým a nedostatečné aspoň dostatečným, soudili z počátku členové výboru. Na kůře nebylo žádné zábradlí. Aby někdo za bohoslužeb nespadl z kůru dolů, bylo nutné ho pořídit. Rozměry tehdejšího kůru byly tytéž které které jsou vzadu dole pod kůrem mezi zadní vnitřní zdí kostelní a dvěma čtyřbokými pilíři pod kůrem. Na takový kůr nelze ani kloudné varhany ani zpěváky umístiti. Žádal jsem při výborové schůzi zvětšení kůru kvůli obmyšlenému zábradlí, které na zvětšeném kůru nutno pořídit delší. Jenom s velkou nevolí připustili. Podobně bylo s lavicemi, při nichž (konec strany 18) ani tak výbor jako občanstvo dělalo obtíže veliké. Lavice byly nutnými. Starší lidé je potřebovali. Zpočátku seděli na židlích, které z domu si přinesli. Bylo na padesát dobrovolníků, kteří chtěli koupiti každý aspoň jednu lavici, žádali však, aby lavice byla ponechána především pro jejich rodinu. Každý z nich měl vyhlédnutého jiného stoláře, jenž hodně lacino lavici pořídí. Nechtěl jsem připustiti ani lavic pro vlastní rodiny ani lavic od různých mistrů. Tak se scvrkli dobrodinci počtem až na sedm. Lavice zadány začátkem řezbáři Olomouckému Cellerovi. Lavic objednáno středních 20, předních 4 a zadních také 4. Přední lavice za 106 K., střední za 86 K., zadní za 136 K. dohromady stály 2 688 K. dodány teprve v roce 1908 v září. Velké obtíže byly s lidmi, kteří chtěli prázdný kostel nějak vyzdobit. Zbytečné majíce doma obrazy neb sošky, přinášeli to k výzdobě kostela. Důsledně však jsem je odmítal. Smutné to bylo s kostelním zpěvem. Jen malé procento lidí chodilo pravidelně na služby Boží nedělní a to většinou jen do Olomouce, kde konaly se mše sv. většinou bez varhan, aneb zpívalo se německy. Lidé ani nejznámější písně kostelní neznali. Pokrokoví učitelé zásadně ve školách písně kostelní necvičili. Půjčil jsem na kůr své harmonium, protože varhan nebylo. Jeden učitel, Mikulka jménem, hrál na něm při školních mších sv., které dle tehdejších zákonů kromě neděl a svátků, třikrát za týden ve všední dny, pro školáky se konaly. Zpočátku hrál zdarma od prosince 1907 za mírný honorář. Ve svátky a v prázdniny vůbec se nehrálo. Ve dny bez hraní často začali zpívati lidé sami, mnohdy tak nízko neb tak vysoko, neb tak nesprávně, že v půli sloce uvázli. Po přesazení Mikulkově hrával na harmonium v kostele učitel Michalík, po něm Ledvinka. Nemajíce peněz, nemohli jsme každodenního varhaníka si dopřáti, a obec ani když byla požádána nám nic nedala. Pravidelné každodenní doprovázení zpěvu varhanami začalo teprv v r. 1920, kdy ustanoven definitivní varhaník p. Josef Černý z Doloplaz. Velké nesnáze byly také s pořádkem v kostele. Z olomouckých kostelů odcházívali lidé nevyčkajíce ani konce služeb Božích. Dlouho to trvalo, než si uvědomili, že budova posvěcením přestala již býti tím, čím celých dvanáct let byla, totiž jakousi kůlnou, v níž děti se honívaly a skotačívaly, v níž různé nepřístojnosti se dříve děly. Když odcházíval jsem od oltáře z pravidla povstal nepopsatelný kluk, jaký bývá na silně navštívených dětských hřištích neb při hospodských hádkách. Celé týdny, ano měsíce to trvalo, než si uvědomili, že jsou vždy na místě posvátném. Kostelníka jsem neměl půl páta roku. Teprv od září 1911 stal se p. Arnošt Janoušek kostelníkem. Nebylo na to peněz. (konec strany 19)
Vybírání do zvonečka vzal na sebe z ochoty vždy někdo z mužů jsoucích v kostele. Čištění kostela obstarával jsem si po několik měsíců sám. Potom se nabídly k tomu některé ženy zdarma. Aby se jim mohlo poručit dáván jim od srpna 1909 malý honorář. Žádali jsme obec již v r. 1907, aby čištění kostela nařízeno bylo těm ženám, které dostávají z chudinského fondu obecního podporu. Žádost naše zůstala však bez povšimnutí.
Do sakristie nosíval jsem si v servitě každodenně roucha, na zemi zemi servit založil a pak se oblékal. Později, pí Pospíšilová půjčila stůl z besídky zahradní, na němž slípky sedávaly. Teprv v srpnu 1907 byl nejnutnější nábytek pro sakristii pořízem.
Mše sv. konala se z počátku bez požehnání. Od roku 1908 bývalo odpolední požehnání vždy v zasvěcené svátky. Od roku 1912 bylo povoleno od konsistoře přechovávat nejsv. Svátost v kostele ustavičně a proto také každá mše sv. byla pak s požehnáním.
Zvonění z počátku na kapličce při císařské silnici se nacházející a od září 1907, kdy nové zvony pro kostel dodány, obstarávali obecní strážníci zdarma. Odškodňováni byli tím, že se jim platilo za zvonění při pohřbech.
Zpovídalo se do srpna 1908, kdy pořízena nová zpovědnice, za oltářem na klekátku. První rok bylo dospělých komunikantů kromě školáků pouze šest a třicet. Počet komunikantů bohudík rostl, že za několik let dosáhl počet dospělých komunikantů kromě dětí počtu přes tři tisíce ročně, nečítaje ty co chodili denně.
Kázávalo se až do polovice r. 1908, kdy pořízena byla nová kazatelna, od oltáře. Než jsem do Hodolan přišel, domluvilo se 14 žen Hodolanských, že zakoupí každá z nich jedno zastavení křížové cesty. Objednaly křížovou cestu u řezbáře Korsitského ve Šternberku. Ten zhotovil jedno zastavení, totiž desáté, pěkně na ukázku. Ostatní zastavení, zvláště některá, mají v řezbě mnoho vad. Po dodání nemohl jsem přijetí odmítnout, protože s ním smlouva udělána nebyla, objednavatelky chyby ty přehlédly a při objednávce žádná kollaudace nebyla dána do podmínek. Jednotlivý obraz křížové cesty stál 88 K. svá jména daly dárkyně pod obrazy na návrh pana faráře Schuberta. Později dvě z dárkyní daly svá jména zatříti.
Než jsem do Hodolan přišel, byla konce r. 1906 a začátkem roku 1907 uspořádána sbírka na zvony. Peníze odevzdány starostovi a ten zvony objednal od firmy Diepoldovy z Prahy. Zvony byly doveženy slavnostním způsobem 22. září 1907 do kostela, kdež měl pan farář Schubert k shromážděným zástupům kázání. Zvony druhého dne vytaženy na věž a zavěšeny. Hned jimi vyzváněno panu řídícímu učiteli, Jakubu Buriánkovi, který téhož dne zemřel. Byl to muž velice šlechetný, vzorný uči- (konec strany 20) tel a dobrý křesťan. Pohřbu jeho zúčastnilo se několik tisíc lidí. Největší zvon měl jméno Maria, s nápisem: „Potěšení zarmoucených oroduj za nás!“ a druhý nápis: „Hlas můj života je hlas, do chrámu pojďte, volám vás!“ Vážil 340 kg. Druhý zvon měl jméno Florián s nápisy: „Sv. Floriáne, oroduj za nás!“ a „Denně k motlitbě vás volám, při smrti nad vámi zalkám“ a vážil 173 kg. Třetí zvon měl jméno: Cyrill a Methoděj s nápisem: „Sv. Cyrille a Methoději, patroni země moravské, orodujte za nás“ a vážil 100 kg. Na každém zvonu ještě nápis: ulil Arnošt Diepold, zvonař v Praze a reliefový obraz dotyčného světce. Pořízeny byly nákladem 2 651 K. V sanktusové věži nachází se zvonek 20 kg těžký s reliéfem Krista Pána na kříži. Darován byl dělnickým podporovaným spolkem v Hodolanech – Rolsberku téhož roku 1907 nákladem 88 K zvony sloužily nám až do 4. září 1917, kdy na rozkaz státní dva největší byly zrekvírovány na kanóny. Ve věži zůstal zvon stokilogramový. Uchráněn byl též zvonek sanktusový. Byl by zrekvírován i stokilogramový, protože bylo nařízeno vzíti zvony všechny mimo nejmenší. Protože byla věžní okenice směrem k sanktusové věži se nacházející zavřená, vojáci nezpozorovali onen zvonek sanktusový. Proto nejmenší na věži nechali. Prostřední zvon sv. Florián pukl 21. prosince 1915. Proto jsme ho želeli více z toho důvodu při rekvisice, že byl určen na kanóny. To všechno způsobila hrozná tehdejší světová válka. Stolici ku zvonům zhotovila a zapravila ve věži firma Jana Krejčíře nákladem 634 K zvony posvětil světící biskup pražský Frind dne 17. srpna 1907.
Kolem kostela upravena nerovná půda za 260 K pořízena nejdůležitější paramenta, knihy a nádoby. Kredenc v sakristii zakoupena od stoláře Nimshause za 292 K, kývadlové dveře od téhož za 225 K, kokosové koberce roku 1908 za 530 K, zábradlí na kůru a oltáře od firmy Pištákovy za 320 K. Zvětšení kůru stálo 125 K. dlouhou traversu železnou pod kůrové zábradlí darovala firma J. Otáhal z Olomouce.
Oltář mramorový darovala občanská záložna v Holici za 3 440 K a svícny k němu též darovala za 228 K. Manželé Steiglovi darovali lampu věčnou za 197 K, pan obvodní lékař Jakub Hudec s manželkou monstanci za 1 000 K, manželé Jan a Marie Dosoudilovi ciborium za 240 K, paní Heinzová z Holice kalich stříbrný za 320 K. Ciborium, lunulu do monstrance a kalich od Heincové posvětil pan světící biskup Wisnar. P. Harna farář z Chválkovic daroval kalich posvěcený p. svět. biskupem Frindem z Prahy.
Podotýkám ještě, že altare portatile hlavního oltáře posvěceno p. světícím biskupem Blažkem Olomouci dne 6. března 1907 a že v něm zazděny jsou ostatky sv. Klementa, Fidela a Justiny mučedníků.
Toť stručný obsah nejdůležitějších počinů r. 1907 podniknutých ve prospěch (konec strany 21) kostela v prvním roce, co si ho na starost vzala kostelní jednota.
Tuto část přepsala paní Marie Šafářová
Chcete se zapojit a s přepisováním kroniky Hodolanské farnosti nám pomoci? Dejte nám vědět.